S pokročilou dobou na nás začaly padat obavy, že to takhle bude všude. A pak Sylvie na jedné odbočce objevila "RUM" a od té chvíle nás už nic netrápilo. Tma byla snesitelnější, stres z nenalezeného ubytování menší, cesta ubíhala výrazně pohodověji ... ba né, "RUM" ve švédském turistickém ruchu znamená něco podobného, čemu u nás říkáme Zimmer Frei, tzn. volné pokoje. Sjeli jsme z hlavní cesty do vesnice a našli skupinku červených domků, kde slabě osvícená cedule na štítu hlásala Free Rooms. Všude bylo zamčeno, ale na cestě před hlavní červenou budovou byla postavena cedule a na ní malá lampička nesměle osvětlovala cedulku "Room? 070 257 1991".

Dohodli jsme se, že pokoj bereme pokud bude max do 600 SEK. Museli jsme na internetu najít jakou telefonní předvolbu má Švédsko, a pak jsme s obavami vytočili uvedené číslo. Ozval se člověk rovnou anglicky a ptal se, jestli jsme na místě a že tedy vyjde ven. Ochotně nám otevřel a říkal, že jestli jedeme z Prahy, tak že si umí představit, jaxe nám už musí chtít spát.

Šel nám ukázat pokoj, vychválil ho až do nebes a než stihl Vráťa cokoliv říct, Sylvie na jeho nabídku za 600 SEK, s vidinou zaslouženého a vytouženého spánku, rychle kývla. Protože jsme chtěli jet ráno brzo, rozhodli jsme se zaplatit předem, což se později ukázalo jako veliká neprozřetelnost. Protože jsme neměli žádné švédské koruny, dohodli jsme se na platbě kartou. Ta se strčila do nějaké černé krabičky s klávesnicí. Ta byla asi nějak spojena s jeho mobilním telefonem, kam zadal částku, my zadali do krabičky PIN a jemu to na telefonu napsalo "zaplaceno". No zvláštní pocit ... Tím jsme se s tím člověkem rozloučili a dohodli se, že klíče ráno hodíme do schránky.

První zádrhel nastal, když jsme se chtěli osprchovat, a nenašli jsme sprchu. Už jsme byli zničeni, kdy jsme chtěli hlavně spát a tak jsme provedli jen základní hygienu v umyvadle, vyhodili erární peřiny pochybné kvality, natáhli spacáky. Pokoj vypadal, jako by tam někdo občas bydlel. Při studiu požárního plánku na chodbě jsme zjistili, že náš pokoj se jmenuje Polis Controll a místnost s kuchyňkou naproti Arest. A skutečně - dveře do kuchyně byly těžké, železné, nahoře měli zavírací kukátko a v úrovni pasu zvenku odklápěcí okénko. OK, takže kuchyň z cely. Vedle byly ještě jedny dveře, které vedly taktéž do místnosti označené jako Arest, ale ty byly zamčené. Přímo z našeho pokoje vedly ještě jedny dveře, ty byly taktéž zamčené a okolo rámu prosvítalo z vedlejšího pokoje světlo a klíčovou dírkou byl vidět kus osvíceného gauče, ale žádné lidi.

Jakmile jsme zalehli, ve chvilce jsme oba spali jako dřeva. Když tu se najednou ozvaly hlasy a klepání na dveře našeho pokoje. Před těmi byly ale ještě jedny zamykatelné dveře ven. Nejprve se vzbudila Sylvie a myslela si, že je to majitel, který nám pokoj pronajal. Pak si myslela, že je to obyvatel pokoje, který tam normálně přebývá a snaží se dostat domů. Po chvilce dohadů vzbudila Vráťu a ten se celý rozespalý a zmatený šel podívat, kdo se to na nás dobývá. Byl to nějaký přičmoudlík v trošku podroušeném stavu, ani moc nemluvil anglicky, jenom dokola opakoval it's ok! It's ok! It´s ok! a následně odešel z domu. Znovu jsme zamkli dveře ven, zhasli na chodbě, zamkli svůj pokoj. Sylvie byla tak vyklepaná a vystrašená, že dosti intenzivně "navrhovala", že zavoláme majiteli, budeme chtít vrátit peníze a pojedeme, a to okamžitě, pryč. V tom se z vedlejšího pokoje ozvalo ženské pšiknutí a několikeré tiché smrkání. V tom pokoji se celou noc svítilo. Sylvie chtěla na WC, ale na chodbu se znovu neodvážila. Když už to vypadalo, že přeci jen půjdeme spát ... objevil se pod našimi dveřmi opět pruh světla z chodby, odkud byl slyšet hluk. Vráťa se vymrštil z postele, rychle odemknul pokoj a v kuchyňce našel stejného člověka jako předtím a udeřil na něj, co tam dělá! Vypadlo z něho, že bydlí ve vedlejším pokoji (Arest 2), a sdílí s námi záchod a kuchyňku. Ujistil nás, že se vůbec nemusíme bát, což rozluštilo alespoň kus záhady, takže jsme zase usnuli a spali jsme až do rána.