Náš výlet vede kolem jezer. Jsou čtyři za sebou (na mapě), jinak je každé za odměnu několika desítek výškových metrů. První má okolo sebe dokonce osvětlenou běžkařskou dráhu, kde bych teda některé úseky do kopce jet na lyžích vůbec nechtěl. Cestu k dalšímu jezeru tak nějak hledáme podle vyšlapaných cestiček. Členové KNT (Klubu norských turistů) jsou nesmírně líní, a není tady vůbec žádné turistické značení. No - nejen tady, ale ani v pevninském Norsku. Cestou nacházíme keříčky obalené borůvkami a brusinkami. Alespoň to tvrdí Sylvie. Vráťovi se ty keříčky moc nezdají, takže nesměle koštuje jenom pár borůvek. Ve většině pěšinek si udělaly svoji cestu potůčky, které odvádějí vodu po celodenním dešti. Jak pravil majitel ubytování, tak prší poprvé po 3 měsících, což naši radost z deště ještě umocnilo.

Přicházíme k prvnímu jezeru, do kterého padají po hladkých skalách vodopády různé mocnosti, vytvořené dešťovou vodou. V tomto místě už potřetí oblékáme růžové pláštěnky, fičí tu div že nás to neodfoukne! Po chvíli zase přestává, a my pokračujeme dál. Když už doslova zakopáváme o mohutné kozáky rostoucí přímo na cestě, nedá nám to, a pěkné kousky začínáme sbírat do provizorního pytlíku z nákrčníku. Teda Vráťa není moc přesvědčen o tom, jestli ty houby jsou v Norsku stejné (=stejně jedlé) jako u nás. Pro jistotu si v iPhone vyhledává druhou frázi v norštině - za "Vypadalo to jako naše borůvky", přidává "Tyto houby jsou u nás ale jedlé"!

Je neskutečné, jaké mega kousky tu rostou jeden vedle druhého. Hnijou tu ve stoje houby s 15 cm vysokou nohou a klobouky jak snídaňové talířky. Hrozný pocit, že člověk nemůže posbírat všechny, dokonce ani všechny ty, které rostou přímo na cestě. Pokud bychom posbírali vše, dvě nůše by nám nestačily. Jsou to hlavně kozáci.

Další jezero míjíme skoro bez povšimnutí, a Sylvie (tentokrát mimo cestu) vidí 3 výstavní mega kousky. Vráťa je sleze utrhnout, provizorní pytlík je plný až po kraj. Už ani houbu! Ne, ani tu; ani tyhle dvě nádherné; ani tu, která se nám s celou svoji klapzubovou rodinkou, výsmívá na tamtom kopečku - tu tady taky necháme. Skoro na zavázání očí, protože houbový radar se jen těžko vypíná na povel. Oči ale zavřít nejde, protože od třetího jezera se kvůli času (a chuti na smaženici) začínáme vracet zpět, a protože kameny jsou od deště kluzké a místy dost strmé, musíme koukat pořádně na cestu.

Dle článku v Koktejlu měli vždy Norové k houbám rezervovaný vztah. Po havárii v Černobylu, kdy radioaktivní mrak zavítal i nad jejich území, by už Nor nesebral v lese houbu ani s dozimetrem. Tak možná budeme trochu svítit, no :-)

Sestoupili jsme až na poslední úsek, kde se na skále nad Sørvågen tyčí židovská hvězda. Vyrobená z armaturových drátů, na kterých jsou nataženy osvětlovací hadičky, svedené amatérsky do hromadné elektrické rozvodky, odkud vede kabel dolů do údolí. Fotíme si to z různých úhlů a přemýšlíme o nějaké souvislosti Židů s těmito ostrovy, nebo městem.

Po chvíli uvidíme opodál chlápka v outdoorovém oblečení ... "To, to je ten úchyl, co byl u nás v chatce!", vyhrkne Sylvie. Vypadá trochu jako blázen a když nás uvidí, začne se podivně usmívat. Pokračuje dál v jeho cestě, když najednou "a míří si to k nám", povídá Vráťa. Chceme projít okolo něj, a ani si ho nevšímat. Blížíme se nevyhnutelnému střetu. V posledním metru v něm ale poznáváme majitele našeho ubytování, který jen změnil outfit. Záhada opět vyřešena. Na to, že se skoro nedíváme na televizi, máme hodně bujnou fantazii.

Dává se s námi do řeči a připojuje se k nám na cestě dolů. Dozvídáme se, že hvězda na kopci není židovská, ale že je to součást vánoční výzdoby města. Dále také, že švédština je dost podobná norštině, vzájemně si rozumí a že Finové jsou divný, a proto že nejsou Skandinávci. Že v zimě je tu tak max do -3 °C. Pobřeží Lofot je totiž omýváno teplým Golfským proudem. Proto mohou i v zimě lovit tresky a všude je tu sušit. Sušené ryby a místní rybí vydatnost jsou a v historii byly výrazným zdrojem příjmů. Města jako Bergen, nebo Trondheim by bez příjmů z lofotských ryb nikdy nevznikla. Typický rybí smrádek na ostrově je tak označován "vůní" peněz. Zkoušeli jsme to, a i české peníze, asi na jejich počest, smrdí rybinou. Bychom teda měli dostat aspoň nějakou tu tresku zdarma.

Večer si místo tresky děláme smaženici z hub a ještě jich asi polovinu vyhazujeme, protože bychom to nesnědli.