Plechovou střechu našeho rorbu bičoval celou noc déšť s větrem. Co chvíli počastoval také okna. V krásně vytopené chatě, kde ještě tu a tam zaplápolá v kamnech oheň a člověk má ještě pro jistotu spacáček, se to krásně poslouchá. S čajíkem u okna by to bylo ještě více uklidňující. Nicměně před devátou nám to nedalo a vstali jsme. Při snídani u okna jsme ani jeden nechtěli vznést otázku, co tedy dnes budeme dělat?

Měli jsme před sebou ještě poslední městečko na silnici procházející ostrovy, pyšnící se výstižným jménem: Å. To je celé, jedno písmenko, co vypadá jako A, ale čte se [o] a pro jistotu je v norské abecedě poslední. Stejně jako toto městečko. Kromě prohlídky, jsme z něho chtěli vyrazit na další trek ... Dojeli jsme tedy do Å a vyslechli jsme prosbu z průvodce a auto zaparkovali za městečkem na centrálním parkovišti. Zajímavé je, že z městečka vykutali tunel skálou, jen aby za ním udělali zakončení silnice E10 s otočkou zpět a parkoviště. Co se týká infrastruktury, tak nás udivuje, kolik tady do ní investují peněz. Kvǔli dvěma pidi vesničkám nevalného významu postaví dva klenuté mosty, mezi některými ostrůvky jsou tunely pod mořským dnem (vtipné je jet tunelem z kopce a pak zase do kopce, že si musíte až podřadit). Tresky asi opravdu vydělávají hodně.

Pršelo, až to hezké nebylo, místy foukal vítr, ve kterém jsme měli co dělat, abychom udrželi náš deštník. Chtěli jsme navštívit rybáršké muzeum, ale když jsme k němu došli, zjistili jsme, že mělo otevřeno jen do konce srpna, tedy do konce místní sezóny, stejně jako vše ostatní. Nicméně v Å je ještě jedno muzeum, kde si můžete projít různé domky, které měly svůj význam (pekárna, pila, kovárna, apod.). Prošli jsme vše, zjistili, že i jediná místní restaurace má zavřeno a řekli jsme si, že asi pojedeme do sousedního městečka koupit nějaké suvenýry, když nám počasí nic víc nedovoluje.

Cestou jsme se zastavili na oběd v restauraci Maren Anna v Sørvågenu (výborné rybí speciality) a mezitím přestalo pršet. Změnili jsme plán, že zkusíme alespoň jeden z kratších treků, který jsme měli v plánu v předchozích dnech. Nicméně poté, co jsme projeli jedním tunelem, začalo zase vydatně pršet. Navíc jsme stáli ve frontě aut, neboť se v místě staví nová silnice, kterou přikrývají do takového polotubusu, neboť vede přímo na úpatí vysokých hor. Dopravu už cestou sem pouštěli jen jednou za čas. Čekání bylo ale dlouhé a déšť spíš přidával, tak jsme to otočili ve frontě a jeli zpět do Å, kde přece už přestalo pršet :-). (Večer jsme se dozvěděli od majitele ubytování, že v noci předtím došlo s sesuvu kamení na tu novou silnici a že byla celý den uzavřená a také že zakrytí daného kilometrového úseku stojí miliardu norských korun = 3 mld CZK).

V Å už ale pršelo taky. Méně, ale pršelo. Vzali jsme ale růžové pláštěnky a Vráťovi ji vítr roztrhnul, ještě než si ji stačil nandat. Tedy asi v 17 h jsme vyrazili na trek okolo jezera s tím, že ho nemůžeme stihnout obejít celé, a že se po čase někde otočíme a půjdeme zpět. Okolo jezera jsou různě strmé skály a po dešti po nich tekl milion potůčků, a hladké skály byly místy pěkně kluzké. Tu a tam člověk zahučel do podmáčené trávy skoro celou botou. Místy jsme přeskakovali potůčky mohutnější. Pak přišly řetězy a šplhání po strmějších skalkách, a do toho občas pěkně pršelo, nebo fučelo. Pak už jsme se drali břízkami a blížili se ke strmějším a vyšším skalám. Bahýnko, voda, bahýnko, voda. Došli jsme do bodu, kde se jezero lámalo a řekli si, že už jsme viděli a zažili dost, a dali jsme se na cestu zpět. Občas byl problém cestu vůbec najít, a tak jsme jednou vylezli moc vysoko na skálu a museli jsme se vrátit a zkusit to znovu. Sylvie chtěla vyzkoušet, jestli její kalhoty zvládnou zamezit natečení vody do bot z vrchu, a proto se až po lýtka ponořila do horské strouhy. Nezamezily. A tak nám cestou do rytmu čvachtala. Takové mytí nohou na cesty.

V Å jsme alespoň odlovili 2 kešky, vyfotili maják, a jeli do našeho rorbu. Po těch několika dnech jsme si udělali pěknou představu o tom, jak je který kus oblečení vodě a větru odolný. Zkušenost k nezaplacení :-))